Dvě zamyšlení
Zapal svíčku, vypni svět
Díky internetu, moderním technologiím, médiím, mobilům, dopravním prostředkům, zdá se být svět jen jedna globální vesnice.
Jsme neuvěřitelně propojeni, ale zároveň se sobě vzdalujeme. Kdo si povídá v autobuse, ve vlaku, se sousedem, doma? Připadá mi, že (skoro) každý hledí do té své "kouzelné krabičky", hraje si, baví se, či si vyhledává a čte informace. A těmi se to jen hemží. A jsou to hlavně informace o utrpení, o boji, šířící hlavně strach.
Člověk chtě nechtě podléhá a řeší světové problémy a přemýšlí, jak na něj dopadnou. Realita makrosvěta nás nějak ovlivní. Chce to rozum do hrsti a srdce na pravém místě.
Říká se, že člověk má řešit jen to, co dokáže sám ovlivnit. Je to především jeho vlastní život (a už to je hodně náročné) a život jeho blízkých. Že žijeme na poměrně malém teritoriu, nám připomene každý delší výpadek proudu. Svět se nám zúží právě na to nejbližší okolí v právě daném čase (tady a teď). Ostatní "virtuální" svět přestane existovat, protože je "nedostupný", dočasně vypnutý.
Člověk pak neřeší problémy makrosvěta, ale soustředí se na ten svůj mikrosvět a dělá jen to, co sám může ovlivnit. Třeba najít sirky a zapálit svíčku, pokud je tma.
A když ho čas "vypnutého světa" zastihne doma mezi svými blízkými, má příležitost dívat se s nimi do plamínku svíčky, povídat si, zavzpomínat či jen s nimi mlčet a cítit blízkost, lásku. A tak počkat až se svět (elektrický proud) zase rozjede.
Kola se točí, člověk je zas v kolotoči všedních dní. A pak se zastaví a vzpomene si. Zapal svíčku, vypni svět a bude dobře.
Tenká hranice mezi soucitem a citovým vydíráním
Jak chápeme soucit? A kdy jde o citové vydírání? Stejně tak se můžeme ptát, jak definovat vděčnost, lhostejnost, závislost, ....?
Soucit může mít různé podoby. Většinou ho chápeme tak, že je nám někoho líto, že si to, co prožívá (nemoc, bolest, smutek, trápení) ani nezaslouží. A tak můžeme nabídnout pomoc a pomáháme. Pak zjistíme, že jsme z toho pomáhání unaveni, ztrácíme energii, navíc nikdo neprojeví náznak vděčnosti. Nechápeme, že ten člověk nás zneužívá a citově vydírá.
A že jsme mu to dovolili my sami. Protože jsme chtěli být lepšími, protože jsme si chtěli vděk zasloužit, v zásadě sobě na úkor. Obětovali jsme se pro druhého a zapomněli na sebe. Nechtěli jsme, aby nás někdo pomluvil, že se nestaráme, nestanovili jsme si hranice, co ještě můžeme zvládnout a co už ne.
Můžeme chápat soucit trochu jinak, ne jako neustálou pomoc a péči, na kterou si opečovávaný zvykne a bere ji jako nárok, své nezadatelné právo. Můžeme pomoci takovému člověku postavit se na vlastní nohy, tj. přijmout zodpovědnost za svůj život tím, že paradoxně pomáhat odmítneme, nebo si stanovíme aspoň jasné hranice naší pomoci, co je únosné a co už je přes čáru. Protože člověk si musí pomoci hlavně sám, zejména v oblasti psychiky. Klid v jeho duši zařídit nikdo jiný nedokáže.
Sám jsem si to prožil v rodině se svou nemocnou maminkou. Cítil jsem citové vydírání a ztrátu energie, byl za tím její strach. Vzali jsme si ji blíž k sobě, ale do domova pro seniory. Pak jsme si vytyčovali hranice, abych dokázal pomoct, ale ne na svůj úkor. Byla to škola pravého soucitu a lásky bez podmínek, tedy nezávislé lásky (lásky bez závislosti). Mně k tomu pomohla praxe "čtyř dohod", smysl pro humor a také, jako mámě, čas a pochopení, že každý žijeme svůj život a za ten máme odpovědnost. Dnes vím, že máma už našla ve své duši klid. Už nás opustila.