Sen o posmrtné existenci/Analýza

Markéta Jurištová

"Zemřel jsem. Ležel jsem na stole v holé bílé místnosti, ve zdi bylo dvojkřídlé klasické zavřené okno a běžné zavřené dřevěné dveře. Zjistil jsem, že ležím na stole, ale ve dvojrozměrné, 2D verzi. Zcela jednoznačný pocit, jen absolutně plochý, jako by na stole ležela vystřižená moje postava jako třeba plakát - silueta v papírové podobě. Jen jsem si jasně uvědomil, že jde o plnohodnotnou fyzikální dvojrozměrnou podobu, tedy šířka, délka, ale nulová výška. Nekompromisně, ani molekula tloušťky. První, co jsem pochopil bylo, že takto je v posmrtné existenci vyřešena spekulace "kam se ty všechny lidské duše za statisíce let zemřelých vejdou". Při nulové výšce mohlo na tom stole ležet klidně celé lidstvo, žádný problém.

Chvíli jsem se pokoušel sžít s novou formou existence. Pak jsem se rozhodl vyjít z místnosti ven. Brzy jsem zjistil, že jako 2D bytost nejsem schopen do původního, 3D světa, jakkoliv zasahovat. Nešlo otevřít dveře, ani otočit klikou a otevřít okno, abych se dostal ven. Zároveň jsem pochopil, že čas přestal pro mě existovat - jako čtvrtý rozměr vázaný na hmotu nemohl čas být mou součástí. Situace byla sice zázračná, ale jaksi bezvýchodná - jak se dostat z místnosti ven? V tu chvíli přišla odkudsi informace (Váš Průvodce?), která mi definitivně objasnila způsob, jak nové prostředí chápat a jak se v něm pohybovat. Nemělo cenu zkoušet kliky dveří a oken, stačilo se nulovým rozměrem, t.j. "naplocho" protáhnout mezi molekulami hmoty. Udělalo mi to takovou radost, že jsem se několikrát zkusmo ven a zpět dovnitř protahoval zdí, dřevem dveří a nakonec jsem zkusil i protažení molekulární hmotou skla. Šlo to skvěle a já byl zcela volný a připravený začít tento svůj nový život. Začaly se objevovat možná setkání s mrtvými přáteli, rodinnými příslušníky. Živé jsem viděl, ale nemohl jako 2D bytost s 3D bytostmi komunikovat. Zajímavé bylo, že jakékoliv spory či hříchy z minula byly irelevantní - bytosti jednaly anebo mizely natočením z vlastní vůle a neměly potřebu se za něco omlouvat či něco vysvětlovat. S ostatními lidmi jsem se mohl vidět při správném, tedy kolmém natočení, ze strany jsem byl neviditelný. Jak já, tak i ostatní si sami natočením mohli určit, zda jsou viděni a existují, nebo ne.

Do této podoby sen dospěl a plynule zmizel. Ten naprosto realistický vjem ovšem stále cítím a opětovně mě naplňuje radostí a nadějí. Sen byl velice zvláštní v tom, že přinášel komplexní odpověď na vše. 2D lidé byli z našeho pohledu mrtví, ale v 2D světě byli naprosto jasně živí. Měli svobodnou možnost - z profilu byli neviditelní, t.j. neexistovali, po dobrovolném natočení začali existovat - byli pro nás ostatní 2D viditelní. Zajímavý je věk - vypadali tak, jak jsme si je pamatovali. Zkušenost s 2D stavem je nepřenosná a byla fantastická. Protahování se porézním zdivem (lehké), dřevem, nebo homogenním, ale tekutým sklem (těžké) bylo šílené, ale krásné. 2D bytosti 3D svět obývají, chápou, ale asi neumí ovlivnit - nevím."  I.E

Rozbor:

Tento výjimečný sen si zaslouží také výjimečnou analýzu, přiblížila bych ji k analýze lucidních snů, protože vykazuje jeden velice důležitý prvek, hlas skrytého pozorovatele. Fenomén jakési inteligence za snem se totiž vyskytuje jak v numinózních-mystických snech jako je tento, které se zdají jen několikrát za život (pokud vůbec), tak i v některých speciálních lucidních snech (což je mnohem častější), ve kterých se snící snaží komunikovat se snovým prostorem. Co vlastně je touto inteligencí nevím, mohu jen s jistotou potvrdit, že existuje, nazvala jsem ji Průvodce (je to pro mě jedna z nejpodstatnějších jistot). Tohoto Průvodce bych charakterisovala jako inteligenci, entitu, která je velice ochranitelská (pečuje o naše emoce), přátelská až milující, ochotně komunikuje a má smysl pro specifický humor.

Pokud se nad snem hlouběji zamyslíme, zjistíme, že má vlastně pravdu, že smrtí člověk ztrácí rozměr ( ztrácí 3D tělo). Lidská duše je pak ve snu znázorněna jako nehmotný záznam- projekce těla ve 2D. Zajímavá je poznámka o ztrátě empatie, kdy není potřeba nic vysvětlovat, omlouvat se, brát ohled na city ostatních. Je to vlastně velice osvobozující pocit, dokonce to potvrzuje i lidová moudrost, která říká, že "nás po smrti už nebude nic trápit". Symbolika 2D je ale také pozoruhodná v souvislosti s psychologickým termínem " emočně-citově plochý člověk", o takových lidech také říkáme, že postrádají lidský rozměr. 

Závěr:

Samotná symbolika tohoto velice originálního a zajímavého snu, podle mého názoru, spočívá hlavně v představě ztráty jednoho rozměru v okamžiku smrti. Žijící lidé tedy mají tři rozměry a mrtví jen dva. Snící tak dostal odpověď na jednu z nejdůležitějších otázek, nad kterou lidé přemýšlejí od nepaměti. Přinesla mu příjemné pocity, klid, radost a naději.