Že existuje něco mimo naši mysl, je jen iluze
Mozek zpracovává signály, které do něj ve formě nervových signálů přicházejí z celého těla. Informují ho o procesech, které se odehrávají uvnitř i vně organismu. Mozek na tyto podněty reaguje a řídí tělové funkce. Podněty, které proniknou do našeho vědomí, vytvářejí naši představu o světě kolem nás i v nás.
Máme pět základních, které nám podávají informaci o dění kolem nás. Snad nejdůležitějším zdrojem informací o vnějším světě je pro nás vidění – zrak. Systém vidění je složitý. Jeho základním prvkem je oko. Tvoří je čočka s proměnnou ohniskovou vzdáleností, proměnný vstupní otvor – zornice, sítnice, sklivec, fotoreceptory – tři druhy čípků a tyčinky, gangliové buňky, zrakový nerv a další části.
Čočka zaostřuje převrácený obraz zorného pole na sítnici. Fotoreceptory se nacházejí na vnější straně sítnice. Tyčinky nám umožňují vidět při slabém světle. Čípky fungují jen při jasném světle, ale dávají nám možnost vidět barevně. Existují tři typy čípků citlivé na modré, zelené a červené světlo. Kombinací signálů od nich získáváme vjem různých barev a jejich odstínů.
Gangliové buňky na vnitřní straně sítnice vysílají signály do mozku. Buňky na pravé polovině sítnice vysílají informace do pravé mozkové hemisféry, a naopak buňky nacházející se v levé polovině sítnice vysílají informace do levé mozkové hemisféry. Obě hemisféry mozku jsou propojeny několika svazky nervových vláken, z nichž největší je tzv. svorové těleso. Tak je zabezpečeno spojité vidění.
Existují dva základní systémy vidění. Starší z nich pracuje rychle, nerozlišuje barvy, dobře ale rozlišuje pohyby a prostor. Je spojen hlavně s temenními oblastmi mozkové kůry. Mladší pracuje pomaleji, rozlišuje barvy a jemné podrobnosti. Je svázán především s kůrou týlních a spánkových laloků. Oba tyto systémy vytvářejí náš zrakový vjem.
Zraková mozková kůra se rozlišuje na "nižší" a "vyšší" zrakovou oblast. Do "nižší" dospěje zraková informace ze sítnice a mezimozku jako první. Zpracovává jednoduché zrakové podněty. Předá je do "vyšší" korové oblasti, kde je z těchto základních dat složena informace například o podobě obličeje pozorované osoby, kterou pak dokážeme rozpoznat. Při poruše této funkce může dojít k tomu, že postižený přestane rozeznávat tváře svých blízkých, přestože dokáže poznat, že se dívá na tvář. Ztratí schopnost vnímat citový výraz tváře.
Existují lidé, kteří trpí tzv. korovou slepotou. Oči mají v pořádku, ale jsou postižena jejich korová centra. Tito lidé říkají, že předmět, který mají před sebou, nevidí, ale přesto jsou schopni uspořádat dlaň a prsty tak, aby jej správně uchopili do ruky. Informace o předmětu není schopna proniknout do jejich vědomí. Tomuto jevu se říká "vidění slepých".
Vědci zabývající se zkoumáním tajemství mozku již vědí, že v něm existuje řada zrakových oblastí, z nichž každá analyzuje zrakové vjemy komplexně i specificky. Nelze však vymezit v mozku žádnou oblast, jejíž aktivita neuronů by odpovídala obrazu světa, který vidíme před sebou. Chápeme, jak mozek obrazy promítnuté na sítnici dokáže rozkládat, ale nechápeme, jak je opět dokáže složit do vjemu, který vidíme před sebou.
Vidíme, jako bychom vnímali přímo obraz promítnutý na sítnici oka. Přitom nejprve musí dojít k chemické reakci na světlo citlivých buňkách, a pak je tento obraz přenášen formou nervových impulsů do mozku, kde je dál zpracováván. Jak se v mozku od- tvoří obraz, který se nachází na sítnici? Kdo a kde se na něj uvnitř mozku kouká?
Okolní svět vnímáme pomocí obrazů, které se smyslovými kanály přenášejí do mozku a rozvinují se v naší mysli. Díváme-li se na nějaký objekt, energie jeho obrazu není větší než energie fotonů, které tento obraz zprostředkovávají. Slyšíme-li nějaký zvuk, jeho energie není větší než energie zvukových vln, které ho vytvářejí.
Obraz podnětu není někde uvnitř naší hlavy, ale jako by se rozvinul v místě, kde se podnět nachází. Naše ruka automaticky zamíří k místu, kde se v naší psýché nachází obraz šálku čaje. Naše hlava se automaticky otočí směrem, odkud přichází zvuk. Obrazy okolní reality vnímáme trojrozměrně. Existují jakoby mimo nás – v mysli přesahující hranice našeho mozku a promítající se do okolního prostoru.
Obraz okolní reality se před námi rozvinuje prostorově jako virtuální kvantová struktura. Existuje tak dlouho, jak dlouho proudí našimi smyslovými kanály energie, která ho vytváří. Pak obraz odeznívá. Svinující se obraz rozvinuje obrazy uložené v naší paměti a na základě podobnosti s nimi interferuje. To nám umožňuje ztotožnit viděné se známým.
Smyslové cesty našeho organismu představují "okna" jimiž psýché proniká do okolního prostoru. Pro psýché není žádné vně. Vše, co vnímáme, existuje – je rozvinuto v naší mysli. To naše mysl je "tam vně" a je i "tam uvnitř". Je jen iluze, že existuje něco mimo naši mysl. Vše je uvnitř.
Podle knihy: Rostislav Szeruda, Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016)