Vývojová psychologie v praxi

Markéta Jurištová

Malé děti jsou úžasné. Hlavně ty naše, ty jsou vždycky nejkrásnější a nejroztomilejší, milují nás i obdivují. Tatínek je akční hrdina a maminka je nejkrásnější princezna na světě. Toto období je potřeba si uchovat v paměti co nejdéle, abychom měli z čeho čerpat, až nastane čas, kdy děti dorostou do puberty a jsou občas na pár facek.

Z mých zkušenosti se puberta projevuje u každého dítěte jinak a hlavně s jinou intenzitou. Starší syn byl v tomto období celkem pohodový až na to, že se mu mozek tak trochu přesunul jinam. Celkem chytrý a šikovný kluk, mimochodem také skvělý tanečník, kdyby se na tancování nevykašlal, znáte ho určitě ze Star Dance, začal dostávat jednu pětku za druhou.

"Prosím Tě, na co jsi při té matematice myslel?" " Na Adélku…"

"Proč myslíš při matematice na Adélu??" "Já na ni myslím pořád…"

Nakonec z té matiky odmaturoval, s vypětím všech (i mých) sil a napodruhé.

Dcera zase začala být v pubertě plačtivá, bez zjevného důvodu se prostě jen tak rozplakala. Proto jsem ji objednala do pedagogicko-psychologické poradny. Paní psycholožka napřed hovořila několik desítek minut s ní a pak se mnou. Výsledek byl, že na důvod slzavých epizod mé dcery nepřišla, zato já jsem z poradny odcházela s mokrým kapesníkem a rozmazaným makeupem. Byla dobrá, v několika minutách jsem byla najednou přesvědčená, že mi vlastně ubližuje celý svět. Tehdy jsem si řekla, že vystuduji psychologii taky, abych se příště už takhle rozhodit nenechala.

Po nějaké době přišla dcera s objevem.

"Mami, asi už vím, co je puberta…to jsou takoví červíci v hlavě, co mi pořád říkají, že jsi úplně blbá. Jenže já vím, že nejsi…tak brečím."

Časem se naučila vraždit pohledem, takže s pláčem byl konec.

"Trpělivost, klid." Opakuji si, když večer vcházím do pokoje svého nejmladšího syna sedícího u obrazovky počítače.

"Už máš fakt všechny úkoly na zítra hotové a umíš opravdu všechno?"                                                

Moje patnáctileté zlatíčko se na mě dotčeně podívá se směsicí rozhořčení i překvapení a já úplně jasně vidím ty červíky v jeho hlavě, jak hlásí:                                                                                                                                           

" Trapná matka, zrovna teď musí prudit, pošli ji do háje ať neotravuje."                                                                          

A můj syn, bojujíce s nimi, blahosklonně odpovídá:                                                                                                        

"Neboj mami, očividně mám všechno hotový, když gamesím, ne? Nejsem debil."

Tak teď jsem v klidu, dobře to dopadne.

Víte jaký je rozdíl mezi návštěvou IKEA a pokojem teenagera? Žádný. Jdete se tam jen podívat a odcházíte s mističkami, skleničkami, talířky….

Prostě vývojová psychologie v praxi.