Zamyšlení - Třikrát o síle
Síla chladu
O chladu toho asi ví nejvíc Wim Hof, Holanďan, známý po celém světě, proslulý svými chladivými rekordy za hranicí lidských možností, či skoro až za hranicí lidské fantazie.
Již dávno před ním se vědělo o příznivých účincích otužování a sprchování studenou vodou. Na Vltavě se scházejí otužilci po celou zimu a v současnosti otužování propagují i celebrity a přes zimní období se na řekách a rybnících setkáte s lidmi nořícími se do ledové vody.
Tak i u nás u Jizery. Chodí jednotlivci, ale i celé skupiny. Opravdu, je to báječný pocit. Takovéto až ztuhnutí a euforie z pocitu, že jste to dokázali, překonali sami sebe. Když si postupně zvykáte a studenou sprchu máte tak 3 - 4x týdně a párkrát do měsíce to vystřídáte ještě s řekou nebo jezírkem, už v tom jedete.
Sám jsem si začal postupně prodlužovat letní koupací sezonu na Jizeře. Začal jsem dřív (březen, duben) a končil později (říjen). Letos jsem se pár sekund hecnul na nový rok, pak jsem měl do března v přírodě přestávku (což jsem ale nahrazoval studenou sprchou) a do vody jsem vlezl až v dubnu a později mé otužování přirozeně přešlo v koupání, jak teplota vody stoupala.
Za těch největších veder přišla nejvíc vhod chladivá náruč Jizery. Má to další doprovodné efekty. Skoro nenosím svetry, první vrstvu mám tričko s krátkým rukávem, pak třeba lehkou mikinu a bundu. Když není pod nulou, nosím jarně podzimní flísovku.
Rukavice skoro nenosím, to už musí být, v zásadě jen na hory, na lyže, na běžky. Kulicha také běžně ne, ale do mrazů více pod nulou si ho vezmu.
Nemusíme být blázni jako Wim Hof, ale pokud si z něj aspoň v něčem vezmeme příklad, tak chlad nám aspoň nebude tolik vadit, pravděpodobně se nestane naším přítelem jako jemu, ale nebude to už takový nepřítel, tak těžký soupeř jako byl před začátkem našeho otužování.
Člověk dokáže hodně, když chce a když se nebojí, resp. svůj původní strach překoná.
Síla dechu
Dýchám, tedy žiju. Bez dechu nemůžeme přežít. Jakmile tělo dostatečně neokysličujeme, máme potíže. I zde narazíme na Wima Hofa.
Většina lidí dýchá mělce, povrchně. Automaticky, nevědomě. Přesto to k životu v podstatě stačí. Můžeme ale dýchat vědomě, hluboce, do břicha a využít některou z nabízených metod. Osobně jsem nejdřív zkoušel střídavé dýchání s cyklem jedné minuty, což odpozoroval dědek bylinkář (Břetislav Nový) od ještěrky. Tak nebylo to špatné, ale nikam mě to neposunulo.
Až pak jsem narazil na dýchací metodu Wima Hofa a rozhodl si ji vyzkoušet. A u toho jsem vydržel. Provádím to v klidu vleže a trvá to tak čtvrthodinku a vlastně mě to přivede do takového meditačního klidu, příjemného mravenčení v prstech a tepla, že pak už jen poděkuji nahoru (Bohu) za dary a radosti života a poprosím o ochranu svých bližních, svou vlastní, a od místa, kde žiju, postupně přejdu k celé planetě.
Ta základní Wimova metoda je dýchat 30-40 hlubokých nádechů nosem a výdechů ústy, pak při výdechu zatajit dech na 1 minutu (počítám do 60 až 70), pak se jednou nadechnout a vydechnout, následně nádech a při tom nádechu zadržet dech na 15 sekund a pak vydechnout. Toto je jedno kolo a mělo by se zopakovat celkem 3x. Dýchám takhle (skoro) každý večer, většinou po 15minutovém cvičení. To vynechávám, když cvičím v sokole, hraju squash, nebo přes léto fyzicky makám na chatě či zahradě. Protože však nemakám pořád, zbyde mi čas i chuť na to cvičení (stačí vynechat večerní zprávy).
Začal jsem s tím vším díky Covidu. Nemohlo se cvičit v sokolovně, hrát squash, plavat v bazénu. Tak jsem prostě chodil ven, začal cvičit doma večer a dýchat místo děsivých covidových zpráv. Měl jsem své pochybnosti a než abych se děsil, či spíše vztekal vždy, když v televizi vystupovali Svědkové Covidovi, to jsem si radši zalezl do pokoje a věnoval tu necelou hodinku sám sobě.
Po čase už mi zprávy nechyběli vůbec a na cvičení a dýchání jsem si zvykl. Ono to dýchání také zklidňuje a tím snižuje stres (a že ho s Covidem bylo) a také zvyšuje výkonost. Wim Hof ve své knížce radí, jak dýchat a potom udělat třeba třicet kliků. To normálně neudělám, po tom, co cvičím v Sokole a pak doma, jsem na těch pěti, maximálně deseti. Nicméně jsem to vyzkoušel podle Wima a po rozdýchání jsem těch 30 kliků dal.
Je fakt, že respirátor jsem nosil nerad, špatně se mi přes něj dýchalo, roušku jsem snášel líp. Ta se navíc dala lehce (pohodlně) strčit aspoň pod nos, tak jsem mohl dýchat a zároveň chránit druhé před kapénkami z úst při kýchání. A venku jsem dýchal svobodně s výjimkou těch prvních týdnů, ale to jsem měl hadrovou roušku, která mi tolik nevadila. Ve městě jsem chodil s rouškou pod nosem, mimo něj pod bradou. Prostě svobodě dýchání jsem dával přednost před ohrožením virem.
Nakonec se snad ukázalo, že to moc k ničemu nebylo. Ale to mi bylo stejně jedno. Dýchám, většinou mělce, povrchně, běžně, ale aspoň jednou za den (úplně každý den v měsíci mi to nevyjde), si užiji vědomého, hlubokého dýchání podle Wima Hofa a má to na mě blahodárný účinek.
Síla vzájemnosti
Musíme si pomáhat. Nic naplat jsme tvorové společenští, potřebujeme komunitu. Prakticky žijeme lokálně a jsme na sobě spoluzávislí.
Ten umí to a ten zas tohle. Spoustu věcí jsme dříve dokázali vytvořit svépomocí. Někteří lidé jsou chytří, umí organizovat druhé, umí inspirovat, vidět dál. Jiní jsou šikovní, zruční. Zkrátka lidé mají různé vlohy, různé zkušenosti, znalosti a dovednosti a mohou je nabídnout komunitě.
Nejmenší jednotkou komunity je rodina (malá či velká), více rodin tvoří rod (kmen), více rodů už tvoří větší komunitu: obec, město, region a také národ.
Říká se, že v jednotě je síla. A jednota znamená sounáležitost, vzájemnost. Je zde něco, co nás spojuje. Nás různorodé. Je to jednota v různosti. Jsou to "tři pruty Svatoplukovy". Nikdy dlouhodobě vzájemně nespojí názory (ega), ale srdce (duše) spojují a tím základem je lidskost, z níž vyplývá respekt a tolerance.
Spojeni můžeme být (dočasně) proti společnému nepříteli a také proti němu bojovat. Ovšem spojovat se pro něco? To se v individualistické společnosti moc nenosí, zvláště když vznešené ideje vyčpěly a zmutovaly ve fanatické ideologie, virtuální ideologické souboje na sociálních sítích, a nakonec v reálnou válku vč. její propagandy.
Ale mohlo by začít fungovat spojení pro život, spojení v lidství, kdy si lidé budou vzájemně pomáhat. Protože to nakonec bude podmínka přežití v těžkých podmínkách. Přežití lidství, zdravého jádra, které postupně vytvoří svět lidské důstojnosti, svět svobodný, zodpovědný, radostný a mírový. To si přeju z celého srdce a jistě nejsem sám. Otázkou je jen na jakých troskách starého světa se ten nový bude budovat.
Síla razí cestu (Fit Via Vi). Spojme se tedy na těchto kvalitách lidství: moudrost, jednota, zdraví, radost, statečnost, spravedlnost, šlechetnost, píle, čest, síla, pokora, věrnost a láska.
Ty hodnoty jsem nevymyslel, ale převzal. Někteří vědět budou, jiní by se asi divili. Najdete je totiž na stránkách Zlatého špendlíku.