Zkusme spolu lépe komunikovat /1. díl- Motivace
Dostala se mi po dlouhé době opět do rukou netradiční učebnice, která se jmenuje " Průvodce mezilidskou komunikací", napsal ji docent Ivo Plaňava, psycholog, učitel, autor mnoha knih o vztazích mezi lidmi a především velice moudrý člověk, na jehož skvělé přednášky se nedá zapomenout. O lidské komunikaci toho bylo napsáno mnoho, ale tento nepříliš objemný (140 stran) průvodce stojí stoprocentně za přečtení i když nejste studentem psychologie a nemáte ho v předepsané literatuře na zkoušku. Využila jsem tedy tuto útlou knížku k napsání této minisérie čtyř drobných lekcí komunikace.
Začneme definicí lidské komunikace a jejími motivy
Při komunikaci jsou vždy ve hře dvě strany, dva lidé, více lidí (v zaměstnání, kolem stolu), nebo o hodně více lidí (v divadle, na demonstraci). Jedna strana sdělení vysílá, druhá přijímá. Ale co když si jeden povídá sám se sebou? I to je vlastně dialog, jedna část "ega" si povídá s druhou. Nic se nepředává přímo z jedné hlavy do druhé (zatím), ale prostřednictvím smyslů, sluchem, zrakem, může to být i hmatem nebo čichem. Žádné telepatické či mimosmyslové přenášení myšlenek se (zatím) nepodařilo prokázat.
S lidmi komunikujeme pořád, dokonce i když spíme a něco se nám zdá. Proč to děláme a co nás pudí něco někomu sdělovat, mluvit s lidmi a dokonce i někdy naslouchat tomu co povídají? Jaký máme cíl? Pojďme uvažovat o šesti základních důvodech.
Budeme chvíli operovat jednoduchou větičkou "Prosím, kolik je hodin?"
Tahle prostá věta má několik rozdílných významů, záleží na kontextu, kdo, kde a komu ji adresuje, jakým tónem je vyslovena a jak se tazatel tváří.
První motiv je kontaktně-vztahový. Představte si na zastávce dívku a chlapce. Pokukují po sobě a jeden z nich se zeptá."Prosím, kolik je hodin?" Jde tu teď o něco jiného, než co vyjadřuje obsah otázky. Jde o seznámení. Zažila jsem podobnou situaci ve výtahu….dotaz zněl : "jedete také stejným směrem?".
Mocensko-kontrolní je dalším motivem dotazu na správný čas. Tak to si pamatuji moc dobře, takhle se mě ptával táta, když jsem slíbila přijít domů z rande v devět. Bylo naprosto jasné, že fakt nechce abych mu odpověděla, že je půlnoc. Šlo o to, že jsem neposlechla a dotaz byl vlastně výtka, tátovi šlo o to abych byla pod kontrolou. Proč? Protože to se mnou myslel dobře, lépe než já. Jenže to jako teenager nemáte šanci pochopit.
" Co vlastně vede leckteré lidi (nejen rodiče) k tomu, že se na nás naléhavě obracejí a oslovují nás s obdobnými záměry jako zmíněný tatínek? Rovněž je nezajímá správný čas, oni totiž sami nejlépe vědí, kolik uhodilo i uhodí, vědí zajisté lépe než my, co a jak máme dělat, jak si počínat, a především vědí: co si máme koupit, pořídit, koho máme mít rádi a neradi, a tudíž koho volit a nevolit. Ano, tušíte správně, mám na mysli reklamy, ovlivňovací kampaně, propagandisty i manipulátory-nejrůznější malo -i velko-prádelny mozků." Ivo Plaňava
Poznámka: Docent Plaňava na tomto místě doporučuje knihu Douglase Rushkoffa "Manipulativní nátlak", což je užitečná knížečka, která pozornému čtenáři dává do rukou poznatky, jak se nenechat strašit ani uvádět do radostného transu a jak je dobré používat kritický, emocemi nezavalený rozum.
Pokud chceme opravdu vědět kolik je hodin, je náš motiv poznávací čili kognitivní. "Díky jemu máme každý v mozku něco jako skladiště poznatků (informací) sídlících v naší paměti více, anebo většinou méně trvale. A jak známo, skladiště bývají různá: bohatá až přecpaná-nebo též kde nic, tu nic. Někde shledáme chaos připomínající spíše skládku než skladiště, jinde jsou informace pěkně uspořádané, aby byly po ruce. Záleží na skladníkovi, na jeho schopnosti informace přijímat, třídit, vyhodnocovat, dávat do souvislostí a ty zbytečné zapomínat. Řečeno odbornou terminologií: záleží na kognitivních schopnostech a dovednostech, na tom, čemu též můžeme říkat kritické myšlení, které je jednou z hlavních obran vůči všelijakým manipulátorům." říká Ivo Plaňava.
Motivace sebe-prezentační je definována snahou jak navázat kontakt, tak i získat dominanci, či převahu. Někdo dokáže sdělit informaci, nebo otázku jako informaci o správném času způsobem oznamujícím světu, že on sám je nejen majitelem těch nejpřesnějších titanových hodinek, ale i tvůrcem teorie relativity a ředitel zeměkoule.
Poslední dva motivy již nebudu uvádět pomocí dotazu na čas, bylo by to trochu přitažené za vlasy. Motiv "kdovíjaký" souvisí s mluvou malých dětí, které mluví jen kvůli potěšení ze svého hlasu. Patří sem také samomluva…to jistě znáte, chodíte po bytě a drmolíte: "tak teď ještě najdu brýle na dálku, pak najdu brýle na čtení, ach jo, zase žere tu houbičku (kocour ožírá houbičku na nádobí)….kde ty brýle jsou a jo mám je na čele…."
Motiv, který se nazývá relaxačně-rekreačním je případ, kdy komunikujeme protože se chceme jen tak bavit, zasmát se, uvolnit se. Patří sem divadlo, koncerty, vyprávění vtipů a jiné příjemné relaxační kratochvíle a hlouposti.
Kontrolní příklad: Rodina sedí u stolu a obědvá, žena nalije polévku. Muž se podívá do talíře, trochu lžící prohrábne obsah a zeptá se: "Proč v té polévce není hrášek?"
Schválně, jaký motiv byste přiřadili k tomuto dotazu? Samozřejmě záleží na kontextu. Myslíte, že by mohl být poznávací? Pokud je v jídelním lístku napsáno hrášková polévka, tak dejme tomu. Ale pokud ne, motiv je mocensko-kontrolní a to lidé obecně nemají rádi. Znamená to, že tam podle vás hrášek měl být a není, nebo že někdo (máma, táta, Ema..) ho tam dává. Takže tato otázka by měla být tabu, pokud nechcete kuchařku nas…. nastartovat u ní nežádoucí emoční reakci.
2.díl zde
Zdroj: Ivo Plaňava, Průvodce mezilidskou komunikací, Grada Publishing a.s., Praha 2005
