Zkusme spolu lépe komunikovat /4. díl- Inteligentní lidé jsou plni pochybností

02.08.2023

"Komunikování naše vzájemné vztahy i osobnost nejen odráží, nýbrž je též spoluvytváří. A tudíž, chceme-li vztahy s lidmi utvářet či měnit, zajisté k lepšímu, nabízí se šance v tom, JAK spolu kvalitněji komunikovat slovy, gesty, intonací, mimikou - a třeba i souznějícím mlčením." Ivo Plaňava, Průvodce mezilidskou komunikací

Jak někteří z vás již zřejmě poznali, pokračuji tímto příspěvkem v sérii článků o mezilidském komunikování, tentokrát bych se chtěla zaměřit na problémy v komunikování a tím jak vlastně taková správná komunikace vypadá.

Ideální komunikačně-psychologický typ osobnosti je popisován Ivem Plaňavou jako Anděl: "Je to člověk - mužského nebo ženského rodu - mající ty nejlepší předpoklady být komunikativní hvězdou. Je vlídný a vstřícný, současně vysoce inteligentní, nad nikoho se nepovyšuje. Zpětné vazby fungují, dovede naslouchat, pozorovat a vhodně reagovat. Zkrátka anděl, mající nejen ty nejlepší předpoklady dokonce komunikovat, nýbrž být komunikátorem sloužícím ušlechtilým, hodnotným cílům." 

Bohužel dlužno podotknout, že být takovým andělem stále, bez výkyvů, je nad lidské schopnosti…. Ale to by nám nemělo bránit v tom, se alespoň občas (nebo i častěji) pokusit předstírat, že jím jsme. Jak? Třeba pomocí aktivního a zúčastněného naslouchání, které se vyznačuje především tím, že se posluchač snaží vyprávějícímu nejen porozumět, nýbrž se do něj i vcítit. Při takovém naslouchání se posluchač vylaďuje na vyprávějícího přátelskou pozicí těla, vstřícnými gesty, příjemnou hlasovou intonací, tempem i hlasitostí řeči a povzbuzuje jej verbálně (vyprávěj, pokud chceš, poslouchám), přičemž legitimizuje jeho emoce - ubezpečuje ho, že jeho pocity jsou oprávněné a není třeba je skrývat. Důležitá je poskytovaná zpětná vazba - naslouchající potvrzuje, že naslouchá a pokouší se porozumět. Zpětná vazba může být jak stručným zopakováním či sumarizováním toho, co vyprávějící sdělil, tak i jemným a nevtíravým dotazováním na jeho pocity nebo prostě jen přikyvováním.


Ve snaze být komunikačním andělem by vám mohly pomoci rady jak zaručeně zabít konverzaci.

  • Mluvte co nejdéle o jednom námětu, který považujete za důležitý a začne-li někdo o něčem jiném, počkejte chvilku na "narušitelův" nádech, a pokračujte ve svém tématu.
  • Ať už se mluví o čemkoliv, musíte vždy důrazně pronést svůj jednoznačný nezvratný soud. Vhodná jsou sousloví: já vždy, já zásadně, je naprosto jasné. Přitom je důležité naznačit přítomným, že pokud si někdo nemyslí to stejné co vy, je ignorant, případně absolvent zvláštní školy.
  • Na nic se neptejte, stejně vám nikdo nic nového neřekne… povolené jsou jen řečnické otázky, na které si odpovíte sami.
  • Vždy, když se s vámi dá kdokoli do řeči, je třeba využít příležitost a dotyčnou osobu poučit, poradit jí, případně ji získat pro svůj názor. Vyzrálý člověk přece musí stále ostatním lidem říkat co a jak mají dělat.
  • Pokud máte možnost, vyvolejte spor, či hádku, získáte pověst nekompromisního bojovníka. Pokud se vám lidé začnou vyhýbat, jejich chyba.
  • Buďte vždy bezprostřední. Chcete začít třeba tancovat? Začněte tančit a nuťte ostatní, aby tančili také. Pokud se vám začnou lidé vyhýbat, opět… jejich chyba.
  • Ale hlavně, mějte stále na mysli, že tím nejdůležitějším konverzačním tématem, jste vy. Vaše názory, práce, příhody a jen občas (v nejhorším) vaše děti a ostatní příbuzenstvo.

Tím se dostáváme ke komunikačním faulům a ostatním nepříjemnostem mezilidské komunikace.

Jednou z velice častých poruch komunikace je nevyladění, kdy každá strana je vyladěna na jiný komunikační styl. Například, žena si chce povykládat (konverzace) a manžel potřebuje přesně naplánovat víkend (vyjednávání). Jak to končí? 

"S tebou si člověk nemůže popovídat." 

"A s tebou se zase nedá na ničem domluvit!". 

Ke kvalitní, vztahy posilující komunikaci patří umění vyladit se na shodný komunikační styl.

Další zákeřnosti jsou takzvané skryté programy - každé sdělení je adresátem čteno jakoby přes filtr skrytého programu. Nejčastější druhy skrytých programů vyplývají z obav, že partner ztratil, nebo ztrácí zájem o druhého, že se přestává o druhého starat, nebo ze síly pozice jednoho partnera vůči druhému (např. Žena má pocit, že ji manžel chce ovládat, že nad ní chce mít absolutní moc).

Mnohé komunikační potíže - fauly vyplývají z toho, že zcela subjektivní dojmy, hodnocení či pocity pronášíme, jakoby to byly ověřené, všeobecně platné pravdy - tomu se říká falešné zobecňování.

"Člověk rozumný, to jest vědoucí, že lecos neví, mluví subjektivně. Často předesílá, že jde o jeho mínění, o jeho dojem, osobní zkušenost a ne o jedinou pravdu pravdoucí. " Ivo Plaňava, psycholog

Moje poznámka: S tímto falešným zobecňováním se bohužel setkávám i v článcích profesionálů - novinářů. Dá se poznat většinou podle výrazů : "Všichni přece ví", "je nad slunce jasné", "nikdo nepochybuje o", ale i "všichni vědci se shodují" a pak následuje nějaká neoddiskutovatelná "pravda".

Zdaleka nejhorším přestupkem jsou ale výrazy typu: "všem slušným lidem musí být jasné…" "nikdo inteligentní nemůže popřít, že…". Často bývají taková sdělení spojena s politikou. Tyto zákeřné fauly jsou pro mě obrovským zklamáním. Zpravidla přestávám číst a autorovy názory mě dál nezajímají, dělá totiž hlupáky ze všech. Prvoplánově z těch neslušných, co nesdílí jeho "pravdu", a potom i z těch slušných, kteří z takového sdělení dostanou pocit,že jsou jaksi lepší, morálnější, etičtější a inteligentnější než ti ostatní nekvalitní a defektní lidé. Tento pocit může být natolik opojný, že lidé přestanou (někdy i zakazují) o některých "pravdách" diskutovat, odmítají připustit legitimní existenci jiného názoru, protože přece slušný člověk nemůže mít jiný názor, že?

"Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností." Bertrand Russell, matematik, nositel Nobelovy ceny.



Problémy v komunikaci vznikají také kvůli takovým zvláštním brýlím, přes které se díváme na svět a lidi kolem sebe. A podle kterých také s ostatními komunikujeme. Dnes se často pro tento jev používá přirovnání k lidem v bublině.

"Vzhledem k místu zrození, ve vztahu ke kultuře a poměrům, jakož i díky rozdílným životním zkušenostem, máme každý určitý rámec-způsoby vnímání a hodnocení světa, lidí i sebe sama. Máme zcela určité konstrukce světa včetně toho, kam, jak a spolu s kým se po světě pohybovat. Druhé lidi i svůj vztah k nim vnímáme, prožíváme a posuzujeme jakoby zvláštními brýlemi. Abychom si porozuměli a mohli pospolitě žít, je nezbytné o brýlích vědět, a měly by to být brýle, které dovolují vidět podobně nebo o to aspoň usilovat. A kdo vidí víc, přesněji a širším zorným úhlem-ten má větší šanci druhým porozumět." Ivo Plaňava, Průvodce mezilidskou komunikací


Myslím, že se dnes lidé čím dál více uzavírají do svých bublin. A nemyslím si, že je to dobře. Není špatné to, že žijeme ve svých bublinách, že svět vidíme optikou svých zkušeností a svých znalostí. Myslím že špatně je to, že přestáváme být ochotni poslouchat názory jiných lidí. Dokonce se obávám, že už jsme tak daleko, že by někteří z nás chtěli jiné názory zakazovat, trestat, kriminalizovat, prostě vymazat z povrchu země (a to občas včetně člověka v bublině). Je to jen můj pocit, že lidé s odlišnými názory bývají často zesměšňováni a dehonestováni? Cenzura myšlení ale není krok správným směrem, ani autocenzura. Lidská historie má svá temná i světlejší období a podle mého názoru, ty lepší časy, kdy se někam posunulo lidské poznání, časy, kdy se i lidé měli lépe, souvisí se svobodou myšlenek. K novým vynálezům, technologiím a objevům dochází prostřednictvím svobodné mysli, dialogu, konkurencí názorů, někdy i protichůdných. Tvrdit nekompromisně, že existuje jen jedno řešení, jedna pravda, jeden správný názor je podle mě velice nebezpečné a sebedestruktivní. Pokud člověk nebude chtít připustit diskuzi o nějakém problému, tématu, nebo události, zbavuje se tím možnosti získat další informace, které se k uvedenému pojí. Je tím v nevýhodě, protože má méně znalostí, než by mohl mít a jeho rozhodování tak může být zatíženo chybou. Měli bychom si vážit svých oponentů, nutí nás totiž o věcech přemýšlet.


Možná bychom se mohli inspirovat moudrostí Indiánů a jejich poradního kruhu.Když se potřebovali náčelníci kmene domluvit na nějaké společné věci, sešli se v jednom týpí. Seděli v kruhu vedle sebe (zdůraznění stejné vyjednávací pozice) a předávali si jeden po druhém nějaký rituální předmět, třeba orlí pero. Kdo v ruce držel orlí pero mohl hovořit a nikdo mu nesměl skákat do řeči, když pak jeden náčelník předal druhému slovo společně s orlím perem, druhý náčelník zopakoval zhruba názor toho prvního a požádal ho, aby mu řekl, jestli to pochopil správně, případně uvedl na správnou míru, teprve potom druhý náčelník sdělil ostatním svůj vlastní názor. A takto se dostal ke slovu každý náčelník kmene. Nemyslím si, že by bylo nutné přesně tímto způsobem mezi sebou komunikovat, jen si připomenout, že každý má právo na svůj názor a na to, abychom ho slušně vzali na vědomí a snažili se ho pochopit správně, tak, jak byl myšlený.


3.díl zde


Zdroj: Ivo Plaňava, Průvodce mezilidskou komunikací, Grada Publishing a.s., Praha 2005