Markéta Jurištová/ Když posloucháme hudbu, mozek nepracuje lineárně, ale jako vícevrstvá rezonující architektura. Hudba totiž není jen zvuk, je to událost, která aktivuje téměř celý nervový systém najednou. Zvukové vlny dopadnou na ucho, přemění se na elektrické impulzy a ty pak putují do mozku. Ale to je jen povrch. Uvnitř se aktivuje se primární sluchová kůra, která se snaží o rozpoznání tónů a rytmu. Sekundární oblasti začnou hledat vzorce a limbický systém okamžitě hodnotí emoční význam. Hudba je tedy první okamžik, kdy se vnější vibrace dotkne unikátní vnitřní vibrace každého člověka. Mozek totiž předvídá další tón zhruba 100-300 milisekund dopředu, podle typu hudby a rytmické struktury. Tato predikce probíhá v auditory cortex, motorických oblastech a striatu, a je to právě tato předpověď, která určuje, jakou emoci skladba vyvolá.
Mozek tedy nepřijímá hudbu pasivně, on ji předvídá!
Jsou k dispozici aktuální výzkumy, které přesně popisují, jak mozek předvídá další tón, jak daleko dopředu, a proč se emoce lidí liší podle toho, co jejich mozek očekává. Tyto práce dokazují, že mozek nečeká, až tón přijde, ale aktivně předvídá, jaký tón přijde. Používá k tomu časové vzorce, rytmus, harmonii a minulé zkušenosti a vytváří „vnitřní simulaci“ hudby ještě předtím, než ji slyšíme. Tento proces se nazývá predictive timing nebo time-forward prediction.
O kolik je mozek v předstihu? Podle studií je to100–200 ms při jednoduchém rytmu, 200–300 ms při komplexním rytmu nebo melodii a může být více než 300 ms, když je hudba velmi předvídatelná (např. pravidelný beat).To znamená, že mozek už ví, co přijde, ještě než to slyšíme.
Výzkumy ukazují tři hlavní oblasti, kde je tato predikce patrná. Je to auditory cortex, který sleduje rytmus i melodii a vytváří okamžité predikce. Potom jsou to motorické oblasti (premotorická kůra, bazální ganglia). Ano! Je to tak, mozek používá pohybový systém, aby předvídal hudbu, proto lidé poklepávají nohou nebo mají chuť se hýbat. Hudba je vlastně somatickou rezonancí, kdy tělo slyší dřív než vědomá mysl. A třetí částí s “věšteckou” schopností je striatum (část bazálních ganglií), které podporuje časové odhady a očekávání budoucích zvuků.
Vypadá to, že hudba je vlastně přímým zásahem do emočního jádra mozku kde limbický systém uvolňuje dopamin (pocit odměny, očekávání), aktivuje amygdalu (emoční barva tónů) a zapojuje hipokampus (vzpomínky, asociace). Proto jediný akord dokáže vyvolat vzpomínku, obraz, pocit a dokonce i archetyp. Hudba je vlastně takový emoční archetypální jazyk, který obchází logiku a aktivuje hlubší vrstvy, kde jsou kolektivní emoční vzorce, archetypální motivy (vzestup, pád, napětí, uvolnění) a symbolické struktury (cykly, návraty, transformace). Mozek tedy reaguje na hudbu stejně jako na mýty, sny, tarotové obrazy, nebo i‑ťingové hexagramy. Hudba je časovou formou archetypu. Když totiž posloucháme hudbu, mozek rozpoznává vzorce, synchronizuje hemisféry a otevírá prostor imaginaci. Tím aktivuje emoční jádro, propojuje tělo a vědomí a vstupuje do podobné architektury, kterou známe například ze snů.
Můžeme tedy říci, že známe odpověď na otázku, proč hudba působí na různé lidi různě, proč se jim některá skladba líbí a jiná ne a proč pociťují různé emoce. Je to proto, že každý mozek má jiný model toho, co očekává. Pokud skladba splní očekávání přijde příjemný pocit, dopamin, pocit „domova“, naděje. Jestliže ale melodie poruší očekávání může vzniknout napětí, obava, nebo naopak vzrušení (což velice často používají tvůrci populární hudby). Navíc způsob, jakým mozek předvídá hudbu, je tak hluboce propojený s emocemi, pamětí a aktuálním psychickým stavem, že reakce na určité skladby odráží aktuální vnitřní konfiguraci člověka. Tím není myšlena nějaká konkrétní diagnóza, ale konfigurace vnitřního světa.
Pokud člověk reaguje na skladbu pocitem naděje, jeho mozek předvídá vzestup,má tendenci vidět budoucnost jako otevřenou a jeho emoční systém je naladěn na obnovu. Když člověk reaguje na stejnou skladbu obavou, mozek předvídá napětí, zvrat, nebezpečí a jeho emoční systém je naladěn na anticipaci hrozby. Takový člověk může být ve stresu, úzkosti, nebo v období nejistoty. Jestliže necítí nic, jeho predikční model je „plochý“ a hudba neaktivuje emoční paměť, může být v odpojeném nebo přetíženém stavu. Hudba je tedy zrcadlo predikčního systému mozku.
Zdroj:
Napsat komentář