Markéta Jurištová/
Z velké části si lidé nepamatují, jestli se jim vůbec něco zdálo. Čas od času někdo dokáže svůj sen nebo jeho fragmenty zhruba popsat a pak konzultuje s kolegy v práci, co asi může znamenat, když ve snu rozesílá emaily z kávovaru a u toho reportuje zpěvem nadřízenému poslední statistiku prodeje tantalových kondenzátorů.
Kromě toho existuje určité procento snílků, kteří tvrdí, že mohou občas své sny ovládat. Tento zvláštní stav vědomí, kdy tělo spí a mozek je vzhůru, se jmenuje odborně „lucid dream“ neboli lucidní (jasné) snění.
Pojem „lucidní snění“ vymyslel a v dubnu roku 1913 použil při své přednášce pro členy Společnosti pro parapsychologický výzkum nizozemský psychiatr Frederik van Eeden. V minulém století sice vyšla řada populárních knih zabývajících se lucidním sněním, ale tato tematika zůstala stranou seriózního vědeckého zájmu.
Situace se ale obratem změnila díky americkému psychologovi a lucidnímu snílkovi Stephenu LaBerge, který se začal v sedmdesátých letech věnovat systematickému výzkumu lucidních snů na Stanfordově univerzitě v rámci své doktorské disertace.
Je tento stav vědomí objektivní a dá se zkoumat? Je lucidní snění viditelné na například na EEG? (Elektroencefalograf)
Vědecké výzkumy se shodují na tom, že lucidní snění způsobuje vyšší aktivaci autonomního nervového systému (např. tepová a dechová frekvence, kožní potenciál), než je tomu v nelucidním REM spánku. Dále pak existují minimálně dva neurální vzorce lucidního snění. První se pojí s „momentem lucidity“, což je vlastně přechodný okamžik, kdy si snící osoba uvědomí své vlastní vědomí a je schopna sebereflexe. Druhý vzorec zachycuje „stavový posun“, potenciální setrvalé rozdíly v mozkové aktivitě mezi lucidním a nelucidním sněním v REM spánku.
Je potřeba říci, že neurologických výzkumů lucidně snících nebylo zatím provedeno mnoho a navíc s malým počtem testovaných osob. Tento počet se pohybuje v řádech jednotek, výjimečně desítek. Určitě je to dáno poměrně krátkou dobou od uznání lucidního snění jako objektivního stavu, který se dá zkoumat. Druhým důvodem je ale také fakt, že lidí, kteří dokážou lucidně snít alespoň jednou týdně, a byli by proto pro zkoumání vhodnými objekty, je zatím jen malé procento, což vědcům velice komplikuje jak výzkum, tak i interpretaci jeho výsledků.
I přes výše uvedené problémy existuje na základě experimentů domněnka, že tento fenomén je spojený s gama vlnami (40 Hz za sekundu), které byly při lucidním snění naměřeny v bočních (laterálních) částech čelní mozkové kůry, to je někde tam, kde se nám dělají ve vlasech kouty. Jenže je tu malý zádrhel. Bylo zjištěno, že při lucidních snech dochází také k vyšší frekvenci očních kontrakcí, než je tomu v klasické REM fázi při běžných snech. Proto je otázkou, jestli a jak může být toto měření EEG ovlivněno vysokou aktivitou očních svalů. Nicméně gama vln bylo využito i při dalším pokusu. V roce 2014 vědci zaznamenali výraznější nárůst lucidních snů při stimulaci mozku střídavým proudem (tACS) v tomto frekvenčním pásmu. Bylo potvrzeno, že zkoumané osoby po dosažení gama frekvencí skutečně vykazovaly vyšší sebevědomí v REM fázi spánku a pociťovaly oddělení vlastní osoby od děje snu. Bohužel je trochu sporné, jestli tyto pocity skutečně znamenaly, že dobrovolníci prožívali lucidní sny, protože zde nebyla použita objektivní testovací metoda pro potvrzení lucidity. Znamená to, že existuje způsob, jak objektivně zjistit, jestli si zkoumaná osoba nevymýšlí, případně nemá falešný pocit probuzení do snu.
A víte, jak se to pozná? No přece na očích! Ty neumějí lhát.
Dá se totiž využít toho, že oční svaly jsou svým způsobem výjimečné, nejsou totiž ve spánku paralyzovány. Pokud se probudíte do lucidního snu, můžete plnit předem dohodnuté úkoly. Testované osoby jsou proto požádány, aby při dosažení lucidity daly výrazné oční signály, které budou rozeznatelné od pravidelných pohybů očních bulv v REM spánku. V podstatě jde o výrazné a rychlé pohyby doprava, doleva, nahoru, dolů a doprostřed v různém, předem dohodnutém pořadí. Tento oční pohyb se dá dobře registrovat a zaznamenávat přístrojem, kterému se říká elektrookulogram EOG (zaznamenává rozdíl potenciálů mezi elektrodami umístěnými na kůži v blízkosti očí).
„Lucidní snění existuje již tisíce let, ale vědecké důkazy o něm se objevují až od roku 1975. Postgraduální student v Anglii Keith Hearne se setkal s Alanem Worsleym, který popisoval, že si ve stavu snění uvědomuje, že sní. Hearne si položil otázku: „Jak by se to dalo dokázat?“ Pak dostal nápad. Hearne si všiml, že v běžných snech obvykle dochází k rychlému pohybu očí. Spekuloval: „Co kdybych tohoto lucidního snílka přivedl do spánkové laboratoře a požádal ho, aby osmkrát pohnul očima zleva doprava, když si vědomě začne uvědomovat, že sní?“. Hearne připevnil na Worsleyho oči snímač rychlých očních pohybů, aby získal jejich záznam, a na Worsleyho tělo umístil další snímače, aby se ujistil, že dotyčný i nadále spí. 12. dubna 1975 se to v spánkové laboratoři stalo! Alan Worsley si ve snu uvědomil, že sní, a vzpomněl si na svůj úkol – osmkrát za sebou se podívat doleva a doprava, aby dal najevo, že si uvědomuje, že sní. Podařilo se mu to a tím poskytl první vědecký důkaz o lucidním snění! Ukázal, že člověk si může uvědomit snění i uvnitř snu a signalizovat své vědomí. “ Robert Waggoner
Na obrázku můžete vidět ukázkový signál pohybem očí doleva-doprava-doleva-doprava-doprostřed (LRLR) během polysomnograficky ověřeného REM spánku. Účastníci signalizují, že jsou si vědomi toho, že sní, rychlým pohybem zcela doleva (jako kdyby na ucho), poté zcela doprava dvakrát po sobě a poté nazpět doprostřed bez zastavení. Signál LRLR lze jednoduše rozeznat na výstupu z elektrookulogramu (HEOG), má specifický tvar čtyř po sobě následujících pohybů očí v plném rozsahu vyšší amplitudy než u typického REM spánku. Na dalším řádku je záznam z vysokofrekvenčního elektroencefalogramu (EEG) a pod ním je vidět minimální amplituda elektromyogramu (EMG) kvůli svalové atonii charakteristické pro REM spánek (nalevo) ve srovnání s bdělým stavem (vpravo). EMG je záznam elektrické aktivity svalů. Tento záznam pomáhá při upřesnění jednotlivých fází spánku.
Potvrzení lucidity pomocí očních signálů tedy výrazně přispělo k uznání lucidního snění jako specifického stavu vědomí vědeckou komunitou a mohl začít jeho výzkum.
Zdroj:
BAIRD, Benjamin, Sergio A. MOTA-ROLIM, Martin DRESLER. The cognitive neuroscience of lucid dreaming. Neuroscience & Biobehavioral Reviews. May 2019, 100: 305–323.
JURIŠTOVÁ, M: Bílá kniha lucidních snů -Průvodce (2021)
WAGONNER, R: Brožura pro lucidní snílky – zatím nepublikováno. (2023)
Napsat komentář