Jan Tichý/
Zázrak je něco za zrakem, něco, co není vidět a co nemůžeme ani rozumem pochopit. Stalo se něco, co nás přesahuje.
Byli jsme mladí manželé, čekali jsme první miminko, bydleli jsme v pronajatém domečku u říčky. Jednoho dne hodně pršelo a voda v říčce začala hodně rychle stoupat. Žena začala balit věci do krabic a já je nosil přes dvě místnosti a malé schůdky na půdičku. Vše, co se dalo odnést, jsem odnesl. Dodnes nevím, kde se ve mně vzala ta síla, při tom to bylo naprosto v klidu, jaksi automaticky, a navíc se to vše stihlo za čtvrt hodiny. Pak jsme dům opustili. Voda s bahnem zaplavila dvorek a sklepní místnost, ale do domu nepronikla. Byl to zázrak? V každém případě to byl silný zážitek a zpětně, když jsem nosil věci zpátky na místo, jsem si říkal, jak jsem mohl, tak rychle všechny věci vynosit. Zastavil se (pro mě) čas?
Pak jsme jeli pro dceru vlakem k rodičům na chatu. Motoráček měl dva vagóny a byl plný lidí (mnoho lidí stálo v uličce), najednou se otřásl, neuvěřitelným způsobem naklonil na jednu a pak na druhou stranu, lidi popadali, trochu se potloukli, ale vláček se vrátil zpět na koleje a dojel do cíle. Později jsme se dozvěděli, že nějaké nákladní auto poškodilo most, přes který jsme jako zázrakem přejeli. Jaké faktory hrály roli v tom, že jsme se nezřítili s vlakem do údolí? Rychlost? Hodně lidí? Nebo pomoc shůry? Tuhle příhodu osobně za zázrak považuji. Ovšem dá se normálně vyprávět lidem, kteří řeknou, že jsme měli štěstí. Ve vlaku nás tenkrát jelo asi sto, jeli jsme s manželkou a pak také o tom něco bude v análech ČD a paměti jejich tehdejších zaměstnanců.
le ten poslední prožitý zázrak mi nikdo „normální“ nevěří. Vracel jsem se autem od mámy z Kolína, věnoval jsem jí den, dost mě to vyčerpalo. Maminka byla takový ten vysavač energie, protože ji měla málo, byla hodně nemocná a sebelítostivá. Jel jsem sice jen padesát kilometrů a už jsem to měl domů jen dvacet a na obchvatu Nymburka se ten zázrak stal. Přepadl mě mikrospánek a já už viděl, jak narážím do svodidel, v tom najednou jako když dostanu ránu pěstí do levého oka. Ta bolest mě samozřejmě probrala, takže jsem v pohodě dojel domů a oko mě bolelo ještě nějakou dobu. Tuhle příhodu jsem také vyprávěl, nicméně s nějakým pochopením jsem se nesetkal. To sis vymyslel, abys byl zajímavější.
Pro mě to zázrak byl a zažil jsem ho na vlastní kůži. A nedokážu si to logicky nijak vysvětlit, kromě toho, že mám dobrého a schopného anděla strážného, který zasáhl v poslední vteřině.
Dodatek/Markéta Jurištová
Asi se nebudete divit, ale já poslední, třetí zázrak Honzovi stoprocentně věřím (samozřejmě i ty dva předchozí). I když by se mohlo zdát, že s podobnými zážitky se lidé moc často nesetkávají, opak je pravdou. Tomuto fenoménu se říká faktor třetího člověka (více např. zde )a vědci mu zatím nemohou přijít na kloub. I když má člověk pocit, že vlastně toho „třetího-někoho“ převážně nepozoruje žádným smyslem, není to tak úplně pravda, protože jej vždy minimálně cítíme na dotek, neboli taktilně. Někteří lidé se setkali s tímto fenoménem při nějaké vypjaté situaci ohrožující život, například při fyzickém či psychickém vysílení, někteří třeba při truchlení po blízké osobě, jiní bez nějaké speciální příčiny. Kromě vypjatých fyzických stavů se faktor třetího člověka zpravidla vyskytuje na pomezí spánku a bdění.
Uvádí se, že ženy tento fenomén pociťují častěji než muži. Je to i mé zjištění, většina mých kamarádek tento faktor totiž zná z vlastní zkušenosti. Já sama se s přítomností „třetího“ setkávám bez nějakého speciálního (vědomého) impulsu několikrát ročně. Jsem přesvědčena, že tento fenomén souvisí s nevědomím a zdá se pravděpodobné, že je to projev naší nevědomé energie opačného pohlaví, tj. animy a anima. Člověk se rodí „celistvý“, s energiemi-osobnostmi obou pohlaví, ale jedna z nich vždy zůstane ponořena v nevědomí. Svojí druhou částí nevědomé osobnosti jsme pak ovlivňováni celý život a tato energie animy, nebo anima, je samozřejmě zase závislá na nás a našem rozhodování.
Myslím si tedy, že Honza dostal pěstí od své animy, která tím nezachránila život jen jemu, ale vlastně i svým způsobem sobě, protože je určitě rozdíl, jestli osobnost-energie v nevědomí je částečně spojena se zážitky ze světa, kterému říkáme realita, nebo není. Koneckonců se domnívám, že s odchodem ze života každého člověka musí být srozuměna i jeho nevědomá část.
Napsat komentář