Markéta Jurištová/
Víte co? Dnes budu patetická, nostalgická a co já vím co ještě. Je po Dušičkách a brzy budou Vánoce. Dny se krátí a tma se oprávněně hlásí o svůj díl. Je čas rozjímání, usebrání a ponoření se do mlhavých vod vnitřního světa…
To, kým jsme se narodili a jaké máme možnosti žití, není vždy tak úplně naše zásluha (nebo vina). Naše existence je totiž zásadním způsobem ovlivněna lidmi, kteří už nežijí, našimi předky. Ponoření ke kořenům vlastní duše proto samozřejmě znamená i vzpomínání. Mám poslední dobou pocit, že se pod jakousi tajemnou vrstvou v hlubinách mlžného nevědomí budí jakýsi mocný hlas a snaží se nám něco připomenout, něco hodně důležitého.
Já osobně jsem měla naprosto úžasné prarodiče, kteří mě milovali a já je. Ráda jsem poslouchala jejich vyprávění, jaké to bývalo, když byli mladí, vyprávění o jejich rodičích, o tetičkách a strýčcích, kdo si koho vzal, nebo nevzal, co kdo vyváděl za pravosti i nepravosti. Jakoby ti dávní lidé žili dál ve vzpomínkách svých dětí, vnuků, pravnuků, synovců a neteří, prostě všech co je znali.
V minulém století se objevil člověk, který došel k přesvědčení, že lidé určitých národů nemají právo existovat. Lidé v jeho zemi si ho demokraticky zvolili za vůdce a on konal. Nejen z jeho země, ale i ze sousedních zemí, které obsadil, začaly jednoho dne mizet jednotlivci a dokonce celé rodiny. Děti, maminky, tatínkové, babičky, dědečci včetně tetiček, strýčků, bratranců a neteří, byli odvezeni někam, odkud se už nevrátili. Lidé zmizeli, zmizely i jejich příběhy i vyprávění, ztratily se vzpomínky celých rodů. Zcela nepokrytě byla administrativou legitimního evropského státu označena část lidských bytostí hvězdou, která znamenala ztrátu práva na existenci. A nemělo zůstat jen u vyhlazení Židů, plány na „konečné řešení české otázky“ byly sepsány a částečně i naplňovány. Tato nelidská a krutá byrokratická mašinérie se ale nezastavila vlastní vůlí (že by se aktéři zhrozili svého počínání), byla zničena především díky výsledkům téměř souběžně probíhající války.
Kdyby dědeček mé maminky tehdy nezapřel svého židovského otce před úředníky říše zla, nebyla bych tady a vy byste nečetli tyto řádky, protože ani má maminka by s velkou pravděpodobností neexistovala. Dlouhou dobu jsme věřili, že se rodině pradědečka podařila utéct do Ameriky a jednou, třeba, se někdo objeví ve dveřích, nebo přijde dopis. Až nedávno, po identifikaci hrobů beze jmen na brněnském židovském hřbitově, jsme zjistili, že pradědeček byl celou dobu nedaleko nás. Zemřel dva roky před transporty smrti. Díky dalšímu pátrání v archívech jsme zjistili, že pobyt v různých koncentračních táborech zřejmě nepřežil nikdo ze zbytku jeho rodiny.
Mám takovou velkou bílou lucernu a v ní velkou bílou svíci, na ní je zespodu napsáno jméno židovské rodiny mého pradědečka. Snažím se uvěřit, že když plamen hoří, jsou tu všichni vlastně s námi a vzpomínka na ně se ani po tolika letech nevytratila. Myslím si totiž, že vzpomínka je důležitá, ne nenávist. Plamen svíčky pálí to zlé a teplo, které zůstává, hojí rány. Nenávist totiž plodí další nenávist, je to začarovaný kruh. Čas není důležitý, důležitý je život, každý lidský život.
Nemyslím si, že by kdokoliv měl nést odpovědnost za zločiny předků, za činy který nespáchal, nebo nenařídil. Nesmíme ale nikdy zapomenout na ideologie a historické události, které k těmto zločinům vedly. Historie má totiž tendenci se opakovat, dokud úplně všichni nepochopí její poselství. Hlas z hlubin nevědomí, podle mého názoru, tedy připomíná, že bychom se měli rychle vzpamatovat a být lidmi v tom „božském“ významu slova, měli bychom si vždy a za všech okolností zachovávat skutečnou lidskost, to jest soucit a respekt k ostatním lidem, a ubránit ji v každodenním životě i proti mocným tohoto světa.
Napsat komentář