Markéta Jurištová/ Je to více než měsíc, kdy tuto realitu opustil Milan Nakonečný. Musela jsem chvíli počkat než uzrají slova, kterými bych chtěla uctít jeho památku. Pan profesor Milan Nakonečný, byl člověk s hlubokým vhledem do řádu Vesmíru a skutečná legenda českého hermetismu. Přiznám se, že jeho myšlenky a vidění světa jsou mi velice blízké a jsem nesmírně hrdá na to, že si nejen přečetl moji knihu, ale byl ochoten se mnou diskutovat o světě za oponou vědomí.
Profesor Milan Nakonečný dokázal citlivým způsobem propojit chladnou přesnost psychologické vědy s tajemnou aurou esoterických tradic. Jeho příběh je právě o tom — o setkání dvou světů, které se zřídka kdy potkávají, a o celoživotním pátrání po tom, co dělá lidskou duši lidskou.
Milan Nakonečný se prosadil jako respektovaný psycholog a pedagog: vědec, který se umí postavit k empirickým datům, a zároveň člověk, který nezavírá oči před kulturními a symbolickými vrstvami lidského prožívání. V akademickém prostředí si vydobyl místo nejen jako autor odborných textů, ale i jako autor populárně-vědeckých knih, které psychologii otevírají laické veřejnosti. Byl autor, který nehledá jednoduché odpovědi, napsal řadu prací věnovaných sociální psychologii, osobnosti a motivaci — texty se staly zdrojem pro studenty i pro širší čtenářskou obec. Co je na jeho tvorbě však zvláštní, to je schopnost jít dál než k normám a statistikám: hledá kořeny symboliky, mýtů a rituálů, které utvářejí lidské chování.
Zvláštní kapitolu jeho zájmů tvořil hermetismus a esoterika obecně. Místo romantizujícího přístupu k tajemným učením si zvolil roli badatele a popularizátora zároveň — mapoval historii myšlenek, vysvětloval symboly a ukazoval, jak tyto tradice ovlivňují psychiku, náboženské představy i kulturní imaginace.
„Cílem hermetismu je reintegrace lidské bytosti, což znamená najít relativní jednotu vnitřní. Být prost vážných vnitřních konfliktů, žít v souladu s přírodou a v souladu s lidmi, které máme rádi. Zkrátka to, co metaforicky vyjadřuje biblická představa o rajském životě…Podstatou není, aby člověk nabyl nějakých znalostí čarovat. Podstatou hermetického učení je spiritualizace jedince a lidstva vůbec.“Milan Nakonečný
Přiznával, že jeho světonázorem je esoterismus, poznání, že tento svět není jediný svět, že je i jiný svět, který je za hranicemi akademického pojetí a který je důležitější. Spojil přísnou metodologii psychologie a studium symbolických světů. Dokázal ukázat, jak staré alchymistické obrazy, astrologické archetypy nebo hermetické texty rezonují s moderními teoriemi osobnosti, archetypy a kolektivní představivosti. Pro nás, čtenáře, to znamená možnost nahlédnout pod povrch bytí, ne jako do tajuplné skrýše, ale jako do bohatého systému významů.
Milan Nakonečný nebyl pouhým historikem psychologických teorií ani jednoduchým interpretem esoteriky. Byl skutečným průvodcem, který ukazoval, že porozumění člověku vyžaduje jak přesnost, tak představivost — a že hermetismus může být jedním z mostů, jež tyto kvality spojují.
Pan profesor se smrti nebál, ale nevěřil v přetrvání jakési „posmrtné vědomé individuality“. Myslím, že jeho názor byl podobný vyjádření hermetika a mága Petra Kohouta (Piera de Lasenic).
“ Neexistuje znovuvtělování, reinkarnace duší jako individuí. Po smrti tělesné nastane duševní smrt. Lidské duše se rozloží, vplynou v duši kosmickou a splynou s ní. Obohatí ji však o výsledek svého pozemského strádání, ať už ve smyslu kladném (dobro, dobré skutky), či zlém (zlé skutky). Má tedy ateista pravdu, tvrdí-li, že se po smrti rozpadne, že po smrti nic není. Nicméně do tohoto oceánu kosmické duše se také vlévají i duše všech živočichů, zvířat, obohacujíce jej také o výsledky svého života (strádání). Třeba-že je tato kosmická duše jednotná, přece je podle kvalit, přinesených do ní z tohoto světa, rozvrstvena; vrstvy však přechází jedna do druhé neznatelně, povlovně. A částečky tohoto kosmického rezervoáru se znovu vtělují, projdou životem a zase se vrátí do něho zpět, obohativše jej opět o své zkušenosti. Tímto způsobem postupuje pozvolna reintegrace, tedy absolutní splynutí s Bohem, Světlem, Prapříčinou. Takto budou jednou všichni lidé spaseni. Tvrdí-li tedy někdo, že je např. reinkarnací egyptského faraona XY, má pravdu jen v tom smyslu, že v něm částečně je něco z onoho faraona (v nás všech je něco z něho), resp. je v něm určitý díl částeček jeho rozplynuvší se duše jako individuality. Nebo tvrdí-li tibetský lama, že byl v minulém životě oslem, má pravdu, neboť atavisticky silněji v sobě pociťuje částečky kosmické duše, jež jsou oslího původu. Fantazie každého v těchto tvrzeních inklinuje k tomu, co se mu lépe líbí, co jej více láká, anebo co více pociťuje, neboť v každém z nás fakticky je něco z těchto faraonů, králů, velekněží – a i z těch oslů.„
Já si ale přesto myslím, že existuje něco jako magnetická energie, která může na určitou dobu částečky kosmického rezervoáru přitáhnout k sobě do formy celistvé osobnosti. Nebo možná naše duše jako kosmické vědomí mohou být obojím současně. Doufám, že se s panem profesorem brzy setkám v nějakém lucidním snu, nebo astrálu (on byl přesvědčen, že tam se mé lucidní sny částečně odehrávají), aby mi mohl vysvětlit jak to vlastně je.
Poslední zprávu od pana profesora jsem dostala v den jeho devadesátých narozenin a zůstane mi jako vzpomínka na vzácného člověka, který byl skutečnou legendou a s nímž jsem měla tu čest sdílet některé myšlenky a zkušenosti v oblasti lidské duše.
“ Dovolte mi, abych Vám popřál mnoho dalších úspěchů ve Vašem bohulibém pátrání v hlubinách lidské duše.“
Se srdečným pozdravem, Milan Nakonečný
Napsat komentář