Rostislav Szeruda/
Představme si, že si čteme knížku a dostaneme chuť se napít trochu čaje ze šálku, jež leží kousek od nás na stole. Pohledem zběžně zkontrolujeme polohu šálku na stole. Pak naše ruka automaticky zamíří k šálku, prsty se rozevřou do správné polohy a uchopí ouško šálku – ani příliš silně ani slabě. Naše oči už mezitím hledí opět do knihy a sledují text. Ruka neomylně přiblíží šálek k ústům, napijeme se a ruka opět odloží šálek na stůl. Totéž dokážeme udělat, ať stojí- me, sedíme, ležíme nebo třeba visíme hlavou dolů.
Jak to dokážeme? Jistě existují ruce robotů – neživých strojů, které dokážou takřka totéž. To slovo takřka má svůj význam. Naprogramovat a uzpůsobit mechanický stroj, aby provedl tak složitý a těžký úkon je nesmírně náročné. Člověk přitom dokáže udělat podobných složitých úkonů bez zvláštní námahy velmi mnoho. Stroj by bylo nutno vždy složitě přeprogramovat. Je ale pravda, že i člověk musí tuto schopnost trénovat a rozvíjet.
Je-li pohybová stránka člověka založena na podobném principu jako u robotizovaných mechanických strojů, musí lidský mozek představovat opravdu dokonalý výpočetní systém, jenž dokáže velice rychle zpracovávat nesmírné množství informací o poloze každé části těla, o poloze předmětů v dosahu konče- tin, jejich tvaru, velikosti, váze, tuhosti apod. a navíc velmi precizně řídit, podle jakési vnitřní mapy těla a okolního prostoru, pohyb končetin k stanovenému cíli, a to i bez pozornosti očí.
Roboti mají obrovský problém rozpoznat předměty, jako jsou klíče, hodinky, boty či hrnky. Pro ně je to jen velký soubor různě zakřivených linií převedených do řeči čísel. Vyznat se v té změti bodů a čar vyžaduje velmi velké množství výpočetního času. Začne-li být s těmito předměty hýbáno či otáčeno, změť čar se změní a elektronický mozek robota by musel začít se složitými výpočty znova.
Pokud by pracoval lidský mozek jako počítač, abychom se vyznali v předmětech a objektech kolem sebe, musel by neustále provádět milióny složitých výpočtů a to bez toho, abychom si jich byli vědomi. Kdybychom to samé chtěli po počítači, asi by se jeho systém brzo zhroutil na nějakou výpočetní chybu a jeho hardware by se začal řádně přehřívat. Mozek sice produkuje teplo, ale určitě se nepřehřívá, když se rozhlížíme kolem sebe.
Slyšel jsem přirovnání, že kdyby měl počítač zpracovat stejné množství informací jako mozek,potřeboval by ke své činnosti gigawatty energie – tedy jednu elektrárnu na jeden PC mozek.
Mozek si neustále udržuje představu o poloze a pohybu všech částí našeho těla, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Zavřeme-li oči, dokážeme hned říct, v jaké poloze se právě nacházejí naše ruce, nohy či hlava. Mozek tedy vytváří jakousi mentální mapu povrchu našeho těla, jež se odborně nazývá homunkulus neboli človíček. Tento název použili také vědci zabývající se studiem mozku pro tenký proužek mozkové kůry, který se táhne napříč horním obvodem obou hemisfér. Vzruchy vzniklé podrážděním hmatových receptorů na povrchu celého našeho těla končí právě v tomto kousku mozkové tkáně.
Představa homunkula, malé mapy na povrchu mozku představující deformovaný obraz povrchu našeho těla, není úplně přesná. Není to totiž jednoduchá mapa, kde by jednomu místu na kůži odpovídal jeden bod na povrchu mozku, ale jedná se spíše o složitou mozaiku více vzájemně se překrývajících korových polí, které na podnět na povrchu kůže odpovídají. Tvar homunkula se může měnit. Pravidelně procvičovaná část těla ovlivňuje svůj obraz v mozkové kůře.
Dalo by se předpokládat, že homunkulus funguje nějak takto. Představme si, že nám na ruce přistane moucha. Pohyb jejích nožiček vyvolá na naší kůži nepříjemný pocit. Ten se šíří, jako nervový impuls, do mozkového homunkula. Mozek rychle provede složitý výpočet a vyšle nazpět sérii nervových impulsů, jež způsobí, že se po mouše oženeme rukou. To vše by se mělo odehrát během pár desetin sekundy. Nicméně je otázkou, zda to tak opravdu funguje.
Představa požadovaného pohybu vzniká dřív, než se realizuje pohyb samotný. Představme si, předobraz pohybu neexistuje jen v naší hlavě, ale v prostoru, kde se má pohyb uskutečnit. Pak by mozek nemusel provádět žádné složité výpočty, pouze by se v naší mysli porovnávala představa žádoucího pohybu se skutečností. Neexistovalo by proto ani zpoždění související s délkou výpočtu. Pohyb by nebyl řízen odněkud z mozku, ale řídil by ho tvar rozvinutý v psýché. Tento tvar by působil na každou buňku těla podílející se na pohybu. Ovlivňoval by šíření nervových impulsů, které by aktivovaly svaly žádoucím způsobem. Nepatrná energie předobrazu pohybu by řídila pohyb energie, která tento pohyb provádí stejně, jako kvantové pole ovlivňuje pohyb elementárních částic.
Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016)
Napsat komentář