Markéta Jurištová/
Jak jsem se již zmínila dříve, o nevědomí a duši se lidé zajímali od nepaměti. Díky rozjímání mudrců o těchto energiích vznikly starověké filozofie jak na východě, tak i na západě. Lidé je dříve nazývali různě: tao, nús, vesmír, příroda, prozřetelnost, a samozřejmě bůh – božství.
Jedním z nejstarších učení, které podle mého názoru nejvíce souvisí s fenoménem nevědomí a jeho poznáváním, je filosofický proud, který se nazývá „gnose“ ( v řečtině γνῶσις – druh znalostí pocházející z vlastní zkušenosti). Gnostikové tvrdí, že veškeré poznání pramení v jednom jediném zdroji, který je univerzální pro celé lidstvo a odráží se ve všech náboženstvích i mystických tradicích. Zdrojem tohoto poznání je božská energie a jediný způsob jak ji poznat a pochopit, je reálný vlastní zážitek, protože osobní zkušenost je jediná pravdivá a není přenosná v abstraktních pojmech. Jinými slovy, skutečná gnóze je zážitek, který se vymyká pojmům, přesvědčení nebo jakékoli snaze o jeho interpretaci.
„Pokud to chcete pochopit, musíte to zažít.“
To je důvod, proč skutečné duchovno je založeno na vlastním úsilí (jak poznat pravdu) a způsob, jak dosáhnout tuto zkušenost, je především praktický. Víru v boha můžete ztratit, mému pradědečkovi se to stalo v první světové válce, ale zážitek poznání reálné existence nevědomí (božství), vám nikdy nikdo nemůže vzít. Proto také gnostikové neříkají, že věří, říkají: „Já vím.“
Vznik gnoze je podle historiků spojený s obdobím helénismu (330 př.n.l. – 300 n.l.) a jejím mýtickým zakladatelem byl současník Ježíše, Šimon Mág ze Samaří. Pokud hovoříme o starověké gnózi musíme zmínit dvě jména. Prvním je Basileides z Antiochie, který působil v Alexandrii. Na základě jeho spisů byl následovníky (Basilidskými) vypracován jeden z nejobtížnějších a zároveň nejdůslednějších systémů gnóze. Nedaleko Alexandrie se narodil také další gnostik Valentinos (kolem roku 100 n.l.,obecně se předpokládá, že se narodil bezprostředně po Basileidovi). Než odešel z Alexandrie do Říma, působil dlouhou dobu jako křesťanský učitel, s velkým úspěchem působil až do roku 160 n. l.,byl navržen na biskupa, ale tuto funkci nakonec nezískal. Již v této době se kolem Valentína soustředila poměrně velká skupina jeho příznivců, tzv. valentinovců. Po sporu s církevní obcí však byl označen za heretika a gnoze byla označena jako hereze-odpadlictví. Od té doby křesťanská církev gnostiky tvrdě potlačovala.
Dodnes přesto existuje gnostický národ, který žije v diasporách v Iránu, Iráku a U.S.A., jsou to Mandejci, mají i svoji gnostickou bibli „Ginza“ (poklad). Jejich popis historie vzniku křesťanství a života Ježíše Krista se liší od našeho tradičního pohledu. Mandejci-eséni- nazorejci, bývají také spojování s osobou Jana Křtitele a jejich životní strategie přísně zapovídá zbraně i násilí.
Další filozofie, která úzce souvisí s poznáváním božství (nevědomí), vznikla ve starověkém Řecku. Pro tento civilizační okruh bylo důležité pojetí intelektu, tzv. nús, který nebyl spojován jen s lidským rozumem, ale i s kosmických principem. Jméno řeckého myslitele Platón a filozofii platonismu, která čerpala z jeho učení, vám jistě nemusím dlouze představovat.
Podle Platóna je duše člověka nesmrtelná a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. Duše je pak jediným plnohodnotným odrazem ideálního světa, který na Zemi najdeme. Vše ostatní je jen velmi nedokonalý obraz toho, co se nachází ve světě idejí, který je za hranicemi našeho poznání. Tato myšlenka je názorně rozvedena v jeho díle „Ústava“, kde najdeme známé podobenství o jeskyni.
Platónův Sókratés tu popisuje skupinu lidí přikovaných po celý život řetězy ke stěně jeskyně, takže mohou vidět pouze prázdnou stěnu proti nim. Tito lidé mohou pozorovat pouze stíny vrhané na prázdnou stěnu ohněm za nimi. Pro uvězněné lidi představují tyto stíny jedinou skutečnost, kterou jsou schopni vnímat. Sókratés následně vysvětluje, že se filosof podobá vězni, který se osvobodil z jeskyně a pochopil, že stíny na zdi nejsou skutečné, protože nyní může vnímat pravou povahu skutečnosti a nikoli jen její stíny, jako ostatní vězni. (Wikipedia)
Podobenství zkráceně hovoří o lidském životě, kde vězením je náš obvyklý způsob poznávání (stínem je naše okolí, tak jak nám ukazují smysly) a výstup z jeskyně znázorňuje vzlet duše do světa idejí (do kolektivního nevědomí).
Co jsou však tyto ideje?
Ideje (řecky edois nebo ideá, původně „obraz“) jsou tedy formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to ale jen jakési všeobecné pojmy, jsou reálné. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory. Ne náhodou se tato formulace blíží pokusům o vysvětlení takzvaných archetypů, které k nám promlouvají, a formují tak naše myšlení i emoce, z kolektivního nevědomí.
Pokud mluvíme o filozofiích a zkoumání (nejen) nevědomí je důležité poznamenat, že místo, kde se koncentrovaly vědomosti antického světa bylo na břehu Středozemního moře, ve městě, o kterém jsem se před chvílí zmínila s souvislosti s důležitými představiteli gnosticismu.
„Lidé si často myslí, že starověkému světu vévodila dvě města. Řím a Athény. Víme, že jejich úspěchy měly velký vliv na celou západní civilizaci a odkaz těchto měst je stále živý. Ale tento pohled je trochu překroucený, mohou za to zřejmě vítězové, kteří psali dějiny…jak už to bývá. Existovalo totiž město, které svým významem, vědeckými a uměleckými úspěchy převyšovalo jak Atény, tak i Řím. Byla to Alexandrie, jejíž vliv se nešířil mečem, ale perem pomocí učenců a obrovským množstvím knih.“ Justin Pollard; Howard Reid
Za podpory dynastie Ptolemaiovců byla v Alexandrii založena knihovna a vědecký ústav Museion. Význam alexandrijské knihovny nebyl překonán, od té doby již nikdy neexistovalo místo, kde by bylo shromážděno veškeré vědění lidstva. V době její největší slávy obsahovala tři čtvrtě milionu svitků. Dochovalo se pouze asi jedno procento toho, co původně obsahovala. Bohužel dnes už nebude žádná velká knihovna kompletní protože nebude obsahovat znalosti prvního tisíce let západní civilizace. Učenci a badatelé, kteří v knihovně překládali knihy ze syrštiny, hebrejštiny, perštiny a egyptštiny, dostali kromě ubytování (včetně stravy) i plat a nemuseli platit daně.
Knihovna byla zpustošena požárem za občanské války (47 př. n.l.), která vypukla po vpádu Julia Caesara do Egypta, kdy jeho vojáci zapálili Alexandrijský přístav.
“ Mnoho znalců ovšem nevěří, že byla knihovna tímto požárem kompletně zničena. Soudí, že se tak stalo až při obsazení města Araby v roce 642. Muslimové považovali Alexandrii za nebezpečné a zkažené antické město plné filozofů a kněží. Při jeho plenění prý vítězný vojevůdce Amr ibn al-As vyslal k chalífovi Umaru ibn al-Chattabovi posla s dotazem, jak má naložit s tou spoustou nalezených knih. Moudrý vládce měl pronést jedny z nejslavnějších slov v historii: „Obsahují-li ty knihy totéž, co korán, jsou zbytečné. Je-li v nich něco jiného, jsou škodlivé. V každém případě spálit!“ Mgr. Denisa Šimíčková PhD.
Tomuto názoru odpovídá i fakt, že starověká akademie Múseion existovala až do začátku pátého století našeho letopočtu. A do té doby se zde událo mnoho důležitého a podstatného v rozvoji matematiky, fyziky, historie, kartografie a dalších věd.
S Alexandrií a Múseionem je také spjatá další filozofie, která navazovala na platonismus a pokračovala ve zkoumání duše a způsobu poznávání reality. Touto filozofií je novoplatonismus, jehož zakladatelem byl Ammónios Sakkás z Alexandrie, i když samotný navoplatonský systém vytvořil jeho žák Plotínos (žil také v Alexandrii). Toto učení zdůrazňuje, že smyslem lidského života je opětovné sjednocení duše s Bohem, protože lidská duše vznikla emanací (přelivem božské energie- nevědomí do okolí). Nejjistějším způsobem, jak toho dosáhnout, je ponoření se do sebe sama a nalezení toho božského, co je v nás obsaženo.
Z této filozofie se vydělilo několik důležitých škol: syrská, athénská a především alexandrijská, jejíž představitelkou byla Hypatie. Byla to filozofka a matematička, poslední představená slavného Muzeionu. Osud Hypatie byl velmi pohnutý, možná víte, že byla doslova roztrhána fanatickým davem parabolánů (křesťanské bratrstvo). Jejím žákům se říká Hypatiin kruh. Tito studenti pocházeli z významných a vlivných rodin, věhlas Hypatie dalece přesahoval regionální úroveň. O čem konkrétně vyučovala, se můžeme jen dohadovat, bylo to totiž zahaleno tajemstvím, po studentech bylo vyžadováno složení „slibu neodhalovat věci, které mají zůstat skryty“.
Nejznámějším žákem Hypatie byl Synesios z Kyreny (Libie) a přiznám se, že je to můj oblíbenec a spřízněná duše, na jeho počest jsem pojmenovala i svůj internetový magazín. Synesios totiž napsal velice zajímavé pojednání „O snech“, kde zmínil takzvanou “ božskou obrazotvornou entitu“. Díky mým zkušenostem s projevy nevědomí v lucidních snech a Synesiovým textům jsem přesvědčena, že učení Hypatie úzce souviselo s uměním vstoupit do snu a komunikovat s božstvím (nevědomím) pomocí obrazů a vizí.
Jak možná tušíte, sny jsou přímou cestou do nevědomí. Dokonce dříve se spánku říkalo malá smrt. I tím vlastně lidé vyjadřovali přesvědčení, že po smrti mysl odchází někam, kde to už trochu zná ze snů.
Zatím jsme hovořili o filozofech a jejich učení, o mudrcích, ale co běžní lidé ve starověku?
Obyčejní lidé měli k dispozici celý panteon bohů, kterým se klaněli a přinášeli jim oběti. Bohové byli totiž aktivní účastníci jejich soukromých životů. Lidé věřili, že bohové k nim promlouvají především prostřednictvím snů. Sny byly proto považovány za velice důležité. Výklad- věštění ze snů se považoval za druh umění. Sny bohatých a mocných lidí byly brány jako podstatnější než sny prostých lidí. V každém případě bylo přesvědčení, že ve snech k nám promlouvá (pomocí symbolů, vizí, nebo i slov) nějaká vyšší moc-božská entita, velice zakořeněné a bylo hojně využíváno pro léčení v takzvané chrámové medicíně.
Osobně si myslím, že hned po skáze Alexandrijské knihovny a Múzeionu, je zrušení těchto chrámů a ztráta umění chrámového léčení obrovským handicapem pro náš civilizační okruh.
Napsat komentář