Mezi všemi naukami je nejlépe dát se do zkoumání nauky o snech, protože se bere z nás, máme ji v sobě a je vlastní duši každého jednotlivce. Můžeme začít tím, že intelekt obsahuje formy pravých jsoucen. Tak praví dávná filosofie a my bychom připojili, že duše analogicky obsahuje formy jsoucen proměnlivých, je-li duchovní intelekt k duši v tomtéž poměru jako pravé jsoucno vůči proměnlivému.
[Vztáhneme-li] tedy [tyto čtyři prvky] v poměru střídavém, má se první ke třetímu jako druhý ke čtvrtému, a vztáhneme-li je v poměru zpětném [druhý k prvnímu a čtvrtý ke třetímu], nemáme o nic méně pravdu, jsouce ve shodě s vědeckými definicemi.
Tím je tedy patrně prokázáno naše tvrzení, že duše obsahuje formy proměnlivých jsoucen. Má v sobě všechny, ale promítá ty právě relevantní a její obrazotvorná schopnost jí slouží jako zrcadlo. Jejím prostřednictvím živé bytosti [jimiž zčásti jsme v tomto světě] vědí o obsahu svých duší. Tak stejně jako nevíme o aktivitách intelektu, dokud je řídicí moc neoznámí našemu svazku [duše a těla], a naše živá bytost tedy neví o ničem, co nepřijde do řídicí moci, stejně tak nevíme ani o obsazích naší hlavní duše, dříve než jejich otisky vystoupí v obrazotvornosti.
Tato [obrazotvornost] je nejspíš určitým ontologickým stupněm života postavivším se těsně níže [než duše] a zaujímajícím svou vlastní rovinu.
Je zřejmé přinejmenším to, že má orgány vnímání příslušné své rovině. Vidíme přece barvy, slyšíme zvuky a zakoušíme plně citelné dotyky v době, kdy jsou naše tělesné smyslové orgány nečinné. Nemohl by dotyčný druh vnímání být koneckonců posvátnější než tělesné vnímání? Je zřejmé přinejmenším to, že díky němu jsme mnohdy ve styku se samotnými bohy. Touto cestou nás napomínají, dávají nám věštby a vůbec předem zaopatřují. Takže to nemám za nic ohromného, pokud někdo jako dar od spánku objevil poklad.
Stejně tak není nic podivného, pokud si někdo šel lehnout bez citu pro kteroukoli z Mús, nato se s nimi ve snu setkal, a když si spolu vyměnili něco slov, je z něj velmi slušný básník, což přesně přinesla naše vlastní doba. Já sám si myslím, že zjevování se týká dokonce i zamýšlených úkladů anebo lidí, kterým spánek jako lékař odpomohl od jejich nemocí.
Ale ani toto není vše. Když se ve spánku otevře cesta k nejdokonalejším nazřením pravého bytí duši, jež po vzestupu nikdy ani nezatoužila ani si jej nepředsevzala, to je na světě to nejvyšší – když se spojí s inteligibilním světem a vyhlédne nad přírodu někdo, kdo dosud natolik bloudil, že ani nevěděl, odkud je. A pokud si tohoto vzestupu někdo sice velmi váží, ale nevěří, že jen prostřednictvím obrazotvorné schopnosti by bylo byť jen v jednom jediném případě možné být obdařen oním blaženým spojením, ten ať si vyslechne posvátná Orákula, co říkají o rozličných impulzech pro cesty vzhůru.
Po celém dlouhém výčtu našich vnitřních zdrojů pro tuto cestu, podle nějž lze pěstovat naše vnitřní semeno, praví, [že bůh] jedněm dal symboly světla, ať vštípí je do sebe z nauk, jiné zas hluboko ve snách on vlastní svou zúrodnil silou.
Je to zřejmé? Stavějí naproti sobě dva požehnané způsoby poznání. První, praví, se vyučuje v bdělém stavu, druhý ve spánku. V bdění je ovšem učitelem člověk, kdežto někoho spočívajícího „hluboko ve snách“ bůh „vlastní svou zúrodnil silou“, takže v tomto případě je učení se a nalézání totéž. Tak je to „zúrodnění“ ještě něčím víc než uvedené vyučovatelné poznání „z nauk“.
Naši oponenti, ježto stojí nad davem, mají každý svou techniku na budoucnost a považují za správné ji provozovat. Sny přitom pohrdlivě přecházejí jako záležitost příliš zřejmou, kterou sdílejí stejně dobře neučený jako zkušený znalec. Ale co je na tom, že právě moudří získávají svou znalost díky schopnosti lépe nacházet, co je přístupné všem? Právě proto jsou také ostatní požehnání, ba spíše ta největší, k dispozici nejotevřeněji. Vždyť ze všeho viditelného je Slunce nejen nejbožštější ale i nejveřejnější.
A je-li blahem zřít boha na vlastní oči, vyššímu nazření náleží dosíci jej obrazotvorností.
Ona je vnímáním jednotlivých vnímání, protože obrazotvorný duch je nejširším nástrojem vnímání a hlavním tělem duše. Sídlí v živých bytostech a vládne jim jako z akropole. Kolem něj příroda vystavěla všechnu činnost hlavy a sluch a zrak nejsou vnímáním, nýbrž orgány vnímání, služebnicemi střediska smyslů, jakoby vrátnými u živé bytosti, kteří oznamují své paní, co se dozvídají zvenku a co se dobouchává na vnější smyslové nástroje. Dokonalým vnímáním je dále vnímání, které je jím všemi svými částmi. Slyší totiž celým svým duchem, celým vidí a tak i u všech ostatních smyslových schopností. Jednotlivé smyslové schopnosti rozděluje v závislosti na jejich úkolech, každá vyhlédá z živé bytosti zvlášť a jsou jakoby přímkami vycházejícími a sbíhajícími se do jednoho středu. Z hlediska společného kořene jsou jedním smyslem, z hlediska svého vycházení jsou několikeré. Vnímání ven zaměřenými smyslovými orgány tedy dalece náleží živočišné rovině, a nejde ani o vnímání, dokud nedojde k tomu primárnímu. To božštější a přímo s duší sousedící vnímání je ono vnímání bezprostřední.
Pokud bychom obrazotvornou schopnost hrubě vyhošťovali kvůli její údajně nižší spolehlivosti oproti smyslovému vnímání ceníce si smyslových vjemů, o nichž poznáváme, že nejlépe víme to, co jsme viděli, tu bychom neměli daleko k lidem, kteří opomněli, že ani oko nepodává všechno pravdivě. Ve skutečnosti některé oko nezobrazuje nic, jiné klamně, jak kvůli tomu, jaké jsou pozorované předměty, tak kvůli tomu, prostřednictvím čeho jsou vidět: jeví se menší nebo větší v závislosti na vzdálenosti anebo se zvětšují pod vodou (ponořené veslo vypadá jako nalomené). Oko klame též kvůli vlastní vnitřní nedostatečnosti, například když je krhavé, ukazuje věci nerozlišeně slité.
Zdroj textu:
K čemu je věštění ze snů? – Překlad a výklad Synesiova spisu O snech, Filip Horáček, 2019
Napsat komentář